Za devatero horami a devatero řekami žil byl král, kterému se přezdívalo Smutný. Smutný král věděl, že jiní vládci mají mnohem obdivuhodnější jména - třeba Veliký nebo Vznešený. Ale bylo mu to tak nějak jedno. Svému království vládl sám. V zámku s ním žilo jen služebnictvo, se kterým se moc nebavil. Jen s jednou kuchařkou vždy prohodil pár slov. Měla hodné oči a její vůně mu připomínala venkov. I když se snažil svou pochmurnou náladu nepřenášet na druhé, postupem času mu připadalo smutné celé království. Nevycházel na sluníčko, z ničeho se neradoval, ani jídlo mu nechutnalo, i když ho vařila ta milá paní.

Jednoho dne procházel královstvím poutník.
Všiml si podivného oparu, do kterého bylo království ponořeno a rozhodl se, že zdejším lidem pomůže.
Když předstoupil před krále, bylo mu hned jasné,
co musí udělat.
"Kdo jsi?" zeptal se unaveně král.
"Mé jméno je Tera," představil se poutník.
"Tera?" divil se král.
"Ano. Tera Peut."
"To mi je ale podivné jméno."
Poutník jen pokrčil rameny a pokračoval:
"Přicházím ti nabídnout tři dary."
Král se více narovnal, ale v očích mu nezajiskřilo. "Poslouchám."
"První dar je Pláč."
"To není žádný dar!" zlobil se král.

Poutník mu jen rukou naznačil, ať ho nepřerušuje. "Druhým darem je Naslouchání
a tím třetím je Konverzace."
Král se na něj zamračil. "Nechci žádnou z tvých nabídek. Odejdi."
Poutník se ani nehnul. Byl zvyklý na nedůvěru.
"Pokud žádný z mých darů nechceš, mám ještě poslední nabídku."

Král se na něj pochybovačně podíval.
"Je to cesta," pokračoval Tera. "Dobrodružná cesta do tajuplné jeskyně."
Smutný král chvíli přemýšlel. Rozhodl se, že nikam nepůjde a raději si lehne do postele. Potom se na sebe podíval do zrcadla a zakroutil nad sebou hlavou. Měl by se alespoň projít.
"Dobrá, půjdu s tebou," rozhodl nakonec.
Tera se usmál a pokynul králi ke dveřím.
Daleko ale nedošli. Když přišli na královskou zahradu, Tera si to zamířil rovnou k altánku, kde byla pohodlně vypadající křesílka.
"Co to děláš, my nikam nejdeme?" divil se král.
"Ale ano, jdeme, posaďte se."
Král se zmateně posadil. Chvíli na sebe jen tiše koukali. Potom se z ničeho nic najednou objevili u vchodu do jeskyně. Byla tam tma a ticho.
"Jak je tohle možné?" zeptal se král.
Tera mu na to neodpověděl, místo toho se ho zeptal, jestli je připravený jít dovnitř.
"Ne! Je tam tma a nevíme, co tam na nás čeká. Co když nenajdeme cestu zpátky? Co když nám tam něco ublíží?"
"Já znám cestu zpátky. I vy ji znáte," uklidňoval ho Tera.
"Nikdy jsem tam nebyl!"
"Jste v ní celý život."
Král se zmateně zadíval do temnoty. Věděl, že poutník mluví pravdu. Tu jeskyni znal, ale bál se jí. Podíval se na poutníka. "Můžu vám věřit?"
"Ano," odpověděl Tera upřímně.

A tak společně vstoupili do jeskyně, která představovala královu mysl. Královy strachy a nejistoty. Královy úzkosti, ale i radosti a touhy.
Putovali v ní celý den. Naráželi na vzpomínky z dětství, na královy rodiče, na stres, který je s kralováním spojený. Také na jeho smutek a přání. Král plakal, povídal, zatímco Tera trpělivě naslouchal, ale ze všeho nejvíc mluvili a mluvili. Jeskyně najednou už nebyla tak temná, jako kdyby se v ní najednou udělaly malé dírky, kterými proudilo světlo.
"Víte," začal král, když se blížili ke konci. "Já občas nevidím smysl," řekl.
"Někdy nemusí mít život smysl. Stačí ho žít."
Královi se rozzářily oči.
Po tomto zážitku se cítil den ode dne lépe. Král se s Terou scházel každý týden, aby se vydali prozkoumávat jeskyni. Byl veselejší, pořádal oslavy na královské zahradě, pomáhal vařit v kuchyni a dokonce se občas od srdce zasmál. Pochopil, že dary, které mu poutník poprvé nabízel, potřeboval už dlouho. Potřeboval se vyplakat, potřeboval, aby ho někdo poslouchal, ne jen slyšel a potřeboval, aby mu někdo ukázal jeskyni, a hlavně, jak se z té jeskyně dostat.
Nebyl už Smutný král, ale nebyl ani Šťastný. Byl na cestě k uzdravení. Šel po ní malými krůčky s Tera Peutem po boku a věděl, že jednoho dne se mu bude přezdívat Odvážný.