Za devatero horami a devatero řekami, žila byla královna, která měla jednu dceru. Princezna byla silná, statečná a soběstačná, stejně jako její matka. Společnými silami vládly království, které bylo nedobytné. Jeho základy byly totiž vystavěny na lásce, kterou jedna ke druhé chovaly, na laskavosti a vzájemném respektu.

Jednoho dne přijel k jejich velké dřevěné bráně muž na šedém koni. Byl to princ, který zaslechl o slavném království a o princezně, kterou si přál poznat. Byl totiž osamělý.

V království ho přivítaly s otevřenou náručí a hned si ho všichni oblíbily, hlavně princezna. Na všechny byl moc milý, hodný, se vším ochotně pomáhal a nikdy o nikom neřekl křivého slova. Perfektně zapadl do jejich malé komunity.

S princeznou se stali nerozlučnými. Oba poprvé poznali opravdové přátelství. Princezna ho uváděla do místního života, učila ho větší odvahy a nadšení z maličkostí. On ji na oplátku učil trpělivosti, klidu a také ji učil jezdit na koni. Cítili se spolu šťastně a v bezpečí. Svěřovali si svá tajemství a obavy. Jejich oblíbenou činností bylo procházet se lesem a poznávat, co všechno tajemný les ukrývá. Také milovali pouliční divadlo. Vždy se nenápadně přidali k davu dětí a sledovali herce, jak si hrají na ně samotné.

Dny a noci ubíhaly, a jak už to tak bývá, z přátelství se vyklubala láska. Princ s princeznou spolu začali trávit každičký den. Procházeli se ruku v ruce, říkali si komplimenty a usmívali se od ucha k uchu. Princezna, a i všichni v království, začali pomalu plánovat svatbu.

Všichni obyvatelé byli nadšení, že jejich království bude vládnout tak dokonalý pár. Princezna nemohla být šťastnější, i královna to viděla a byla moc ráda. Princ se ale svatbě vyhýbal. Když o ní někdo mluvil, dělal, že neslyší, nebo dokonce odešel pryč. K žádné žádosti o ruku se rozhodně nechystal. Princezna z toho byla zmatená, a tak se ho jednoho dne zeptala, jestli jí má rád.

Princ odpověděl: „Samozřejmě, že tě mám rád.“
Princezna se na něj usmála a řekla: „Já tě mám ráda jako slunečnice sluneční paprsky, jako hvězdy noční oblohu, jako vyprahlá tráva déšť a jako ryba vodní hladinu.“

Princ se na ni překvapeně podíval a potom se rozplakal. Princezna nechápala, co udělala špatně, a tak jen vedle něj tiše seděla. Po chvíli jí princ vysvětlil, že jí sice má moc rád, ale ne tak jako ona jeho.

Princezna tomu nerozuměla a začala se pídit po tom, co udělala špatně. Ve svých komnatách se na sebe dívala do zrcadla a byla naštvaná na to, jak vypadá. Nelíbil se jí její obličej, její vlasy ani šaty, které dosud nosila. Snažila se víc jezdit na koni, i když ji to tolik nebavilo, přestala jíst královské dezerty a do konce měsíce vypadala úplně jinak. Byla vyhublá, jiskra v očích jí vyhasla a všechno, co ji do té doby dělalo šťastnou, opustila. Snažila se být lepší verzí pro prince, ale princ si stále stál za svým a svůj názor nezměnil. Nakonec usoudil, že bude pro všechny lepší, když se vrátí do svého království. Rozloučil se a odjel.

Jednoho dne přišla za princeznou do komnaty královna. Pohladila princeznu po vlasech a zeptala se, co se děje. Princezna na ni otočila svou bledou tvář a rozplakala se. „Nikdy nebudu dokonalá, nikdy nebudu krásná a nikdy nebudu ta pravá,“ vzlykala.

Královna se postavila přísně se na ni zahleděla. „Pro koho bys měla být ta pravá?“ „Pro prince přece!“
odpověděla zoufale. „Pro koho bys měla být ta pravá?“ zeptala se královna znovu. „Pro prince,“ opakovala princezna. Královna jen zakroutila hlavou a při odchodu řekla: „Přijď za mnou do zahrady, budu tě učit odpověď na mou otázku,“ pravila a odešla.

Princezna to nechápala, ale udělala to, co po ní její matka chtěla. Když vylezla ven, viděla, že se království změnilo. Základy hradu byly popraskané a celé království vypadalo zašedle. To princeznu rozesmutnilo. Královna na ni čekala na zahradě. Daly si spolu čaj a jen mlčky seděly. Potom se královna zvedla a začala plít. „Co tam tak koukáš, pojď mi pomoct!“ Princezna se samým překvapením vymrštila ze židle a šla poprvé v životě plít zahradu.

V následujících měsících dělala princezna hodně poprvé. Poprvé pekla chléb, poprvé malovala vlastní portrét, poprvé si šila vlastní šaty, poprvé hrála v pouličním divadle, kde potkala moc milého chlapce, s kterým se poprvé brodila v bahně, kde jí potom celé zablácené řekl, že jí to moc sluší. A myslel to vážně. A moc se nasmáli.

Po několika měsících přišla za princeznou do komnaty znovu královna. Pohladila jí po vlasech a zeptala se jí: „Pro koho bys měla být ta pravá?“Princezna se zamyslela. Myslela na všechny ty věci, které za tu dobu dokázala. Které se zvládla sama naučit. Na věci, v kterých byla dobrá. Pro koho bych měla být ta pravá? „Pro sebe,“ odpověděla nakonec.

Královna se láskyplně usmála a pokývla hlavou. Poté spokojeně odešla do spletitých chodeb nedobytného království.